ZCELA NEVĚCNÁ ZPRÁVA Z PRŮBĚHU 2. KOLA MATURIT aneb pro velký úspěch…
ZCELA NEVĚCNÁ ZPRÁVA ZE Skorosrazu Bernard 2005
ZCELA NEVĚCNÁ ZPRÁVA Rozkoš 2005
ZCELA NEVĚCNÁ ZPRÁVA Z PRŮBĚHU 2. KOLA MATURIT
aneb
pro velký úspěch…
Už to máme za sebou, všichni do jednoho jsme byli přizváni na čaj o páté (případně o jiné hodině) a příjemné posezení v kruhu téměř rodinném, kde se hovor u nejsvědomitějších jedinců z řad sudentstva linul výhradně z jejich úst a u těch nejotrlejších ,,rebelů‘‘ z úst zkoušejícího, přísedícího, dohlížejících a předsedy. My průměři jsme se snažili zadrhávajíce vyplodit kloudnou větu z amorfního pytle vědomostí, jež jsme byli - pod hrozbou zpackaného života – donuceni do svých malometrážních mozkových tkání naládovat. Pokud možno všemi dostupnými smysly. Takto předimenzováni jsme 15 minut koktali a zarytě dumali nad smyslem nám položených otázek. Naneštěstí limit stanovený na vyčerpávající odpověď vypršel téměř vždy v momentě, kdy nás to začalo právě bavit…
Někteří experti, snad aby jejich um lépe vynikl a nebyl pohlcen ostatními oslnivými výkony, se zcela chytře rozhodli své maturitní vysvědčení přivést na svět až v devátém měsíci. Připomeňme si v krátkosti jejich osudy:
Jiří Kopecký se nedobrovolně musel zříci prvního termínu pro nesnesitelné bolesti hlavy způsobené streptokokální nákazou, napadající kardio-vaskulární systém skrze bronchiální cesty, již tak ohrožené meningokokem kecális, hybridem hypochondrus, pročež se nemohl příliš často účastnit hromadných seancí při výuce ve škole, a tudíž mu naprosto nechtěně uniklo několik důležitých písemek.
14.9. tohoto roku se mi přiznal, že už je (po čtyřech letech utrpení a litrech smrtelného potu) zdravý jako rybička. Zázraky se prostě dějí.
Martin Studnička se vzhledem k nebezpečným atmosférickým turbulencím necítil připraven k tak namáhavé duševní aktivitě. Je třeba mít na paměti, že pilot Martinovy vytíženosti, který létá až dvanáct hodin v těžkých mračnech, kličkuje mezi blesky a řeší život ohrožující situace (např. zneškodňuje teroristy s bombou v náprsní tašce) má poněkud odlišný pohled na svět.
Letec na flight-simulátoru tvrdý chléb snídá…
Michal Hampl, známý jako Erik, je těžce pracující člověk a pro samou zaměstnanost prostě nemá čas na studium a podobné triviality – ostatně pro tak zkušeného gymnazistu už musí být příprava na maturitu až protivně stereotypní. To, co věděl, už zapomněl a učit se to znovu? Není čas!
Maturita je pro něj hudbou budoucnosti, dá-li bůh, do důchodu to stihne.
Petra Martincová - Přiznejme si, že němčina v kombinaci s Vojtovou nesedla nikomu z nás a naopak Vojtová zase těžko trávila ročník tak pestrého složení jako jsme byli my. Bohužel vyhodit od maturity všechny nebylo v jejích silách…ale kdyby aspoň jednoho jediného…Nu, povedlo se. Nebo že by za tím byla ženská rivalita? Že by závist nedovolila, aby dívka tak božských půvabů a erotického nadání nebyla hodna maturitního vysvědčení? Na Rozkoši s námi Frau Vojtová nebyla, to za tím asi nebude…
5. 9. 2005:
Druhé kolo maturit se odehrává v místnosti školní studovny (tedy tam, kam se mnoho z nás dostalo jen v případech nesnesitelné nudy, abychom zde poseděli nad šachovou partií nebo abychom se pokusili vykopnout drzýho spratka od počítače).
Už na chodbě objevuji napětím strnulého Špidlena kousajícího si nervozitou nehty (ve jménu akčnosti se to musí trošku přibarvit, ne?). Shledávám, že dveře do síně posledního soudu jsou neprodyšně zabarikádované. Sedíme tedy na chodbě, jež nás ubíjela svým komunistickým okrem čtyři roky, na čele krůpěje potu a mučíme se myšlenkou, jak vážně se zraníme při pádu s balkónu, když se budem chtít podívat oknem…Naštěstí nás zachránil pan emeritní Plachtám a připomenul nám, že do studovny vedou dveře dvoje – jedny kupodivu otevřené.
Do dusivého ticha v maturitní místnosti valí oči několik vyděšených studentíků a žvejká pár otrlých mazáků – More, Víve, Potě, Pavlínka a posléze já, Špíďa, Prukl-Stange a Petra Pekařová. Všichni se zkušeným výrazem podbarveným grimasou škodolibého soucitu střídající se s tupým, znuděným pohledem, zkříženýma rukama a nohou přes nohu – kromě Potěho, který má nohu v sádře.
Studňovi dělala mohutnou podporu jeho přítelkyně, jak všichni víme, Markéta. Slastně ho poplácávala a ožužlávala – Pro mnohé pohled, který není potřeba vidět každý den, snad ani ob den…možná, že já bych to nemusela vidět vůbec NIKDY. Nicméně Martina to povzbudilo k téměř nadlidským výkonům a šťastně prospěl. K realizaci Víveho apelu k „pořádný vostudě“ se nenašlo moc ochotníků, a tak si za to může Studňa sám.
Kopecký dorazil „single“ pouze se svou červenou igelitkou a strnule si opakoval INDE-TO-NĚCO-NE-SAKRA…INDE-TO-NÁZEV-TO-NĚCO-NĚCO-INDE-SET-ENTER-NĚCO-ZASE-BLBĚ…INDE atd. O této tajemné šifře prohlašoval, že je to to jediné, co potřebuje vědět, aby odmaturoval z programování. Zřejmě výjimečně nekecal a za 11 koupil vízo taky.
Erik vstoupil do studovny svým gigolovským způsobem vždy těsně před taháním, ležérně odhodil opotřebovaný batoh, uplácl krabičku cigaret v kapse u šedivého sáčka a těžce dopadl na židli na potítku. A protože kuřáci k sobě měli vždycky blízko (za což můžou stísněné prostory „kuřáren“ – nechci si ohřejvat svoji polivčičku, ale zkuste nacpat do vstupního portálku sklepa pod skautem osm lidí, když nemůžou mít pořád připaženo), už u ohniště za školou jsem se dozvěděla, že dal Michal učení na maturitu celou polovinu víkendu a už teď se těší na leden. Nechybělo mnoho (pár minutek) a zneškodnil by Vojtovou, neboť z jeho umění málem vyletěla z kůže, obvykle klidná Štefka dostala tik do oka, Riegrová se tvářila o málo „přívětivěji“ než jindy, takže to Hamplikem taky nezacloumalo k mobilizaci mozkových závitů. Pouze v zeměpise si byl očividně jistý v kramflecích. Ovšem – jak se dalo čekat – nic.
Petra přiklusala v sukýnce a propoceném zeleném tílku a se svým typickým křenivým úsměvem vběhla do ústnosti, Frau už by to bylo patrně trapné, a tak se po třetice podařilo vyšoupnout dalšího talenta z gymplu s kýženým papírem v ruce.
Co následovalo, fakt nevím, protože už za půlhodinový přesčas ve škole jsem byla penalizovaná a málem jsem byla vyloučená ze zájezdu na Slovensko, takže se ptejte někde jinde - nejspíš opět personálu u Bernarda.
Co víc dodat. Jestli jste vydrželi číst až doteď, tak můžete počítat i s dalšími Zcela nevěcnými zprávami z našich společných akcí. Do finále se mi blíží Z.n.z Skorosraz Bernard 2005 a plánuju i záznam z výletu Rozkoš 2005. Přijímám kritiky (nástěnku kontroluju pravidelně, tak tam klidně připíchněte popisy svých dávivých či jiných pocitů, které jste měli při čtení nebo jen při pohledu na mou práci). Příště se buď polepčim a nebo se na to vybodnu.
Tě bůh, Vaše Kateřina.
↑ ↑ ↑ Navršek ↑ ↑ ↑
ZCELA NEVĚCNÁ ZPRÁVA ZE Skorosrazu Bernard 2005
Je s podivem, že třída tak rozličných charakterů byla schopna nejen zorganizovat (DOKONCE bez výrazného přispění Lucky Holinové!), ale i uskutečnit nedávno proběhnuvší „sraz po třech měsících“, jehož se nevysvětlitelně zúčastnilo více než 20 případů. Upozornění pro aktivisty, kteří by se o něco podobného chtěli pokusit do budoucna: Jak patrno i tři měsíce dokáží přivodit lidem – zvláště těm, jichž se týkají mé ambiciózní přednesy – amnézii takového rozsahu, že s chutí zapomenou na spolustolovníky při vzdělávacích hodech v restaurantu GIO…co teprv se snažit o něco jako Sraz po 10ti letech, ba dokonce více!!!(pozn. red.) Tato společná akce se konala 14.září od 19 hodin v budově nejproslulejší semilské hospody, kde se mísí atmosféra pajzlu, kavárničky, vývařovny, rock „klabu“ i pizzerie (jak úsporné to řešení!). Tato multikulturní senzace se mezi štamgasty zove U Bernarda, mezi neználky V Pivovaru, což je též název, který zcela bezúspěšně razí sám provozovatel.
Už jsem se vyjádřila pochvalně o hojné účasti, jejížto počet zaručuje pouze to, že nelze říci, zda byla skvadra dobrá či špatná, protože tam zkrátka bylo ode všeho trochu – totiž kroužek parodicky intelektuální, věcně zjišťovací, zastřeně erotický, rozumově zkušenostní i módně nakupující (ano, byla zde i má oblíbená Terezka, čímž ji srdečně zdravím, páč vím, že to stejně na netu nenajde, a kdyby, tak až sem to nedočte, takže to nemůže vzít jako projev přátelství).
Já, ačkoli jsem se samovolně pasovala na jakéhosi kronikáře, jsem se dostavila až na devátou v Kopeckého „žihadle“ společně s Vívem, Morem a samým řidičem Jiřím. I přesto (nepředpokládám, že právě proto) jsem sklidila potlesk – jako ostatně snad každý příchozí. Na uvítanou všichni obdrželi od třídního Karla po „dvou kilech“ ze zrušeného třídního fondu. Hezký dárek v časech tak bídných jako jsou extrémně dlouhé prázdniny, kdy frekvence pařeb je u mnohých téměř nesnesitelně vysoká (heslo: Musim si to přece užít!) a finanční náročnost stoupá dle fce y=½x (heslo: Se přece nepřetrhnu, eště se namakám dost!).
Organizátoři očividně nepočítali s tak mohutnou účastí, tudíž se u stolů sedělo někdy až ve dvou řadách, přičemž ti v řadě první podávali sklenice s rozmanitými nápoji přes rameno těm méně šťastným. Když jsme u chlastu, tak složení bylo asi takové, že stůl blíže k východu začínal slibně několika půllitry se Staropramenem, pak však přišlo hanebně široké pole lahví s Coca- colou a Snipp džusíky a konec opět zvedal naši prestiž zlatavým mokem, příjemnými lidmi a ťukáním skla o sklo.
Teď se dostávám k bulvární části mého veledíla a sice o čem se mluvilo. Snažila jsem se témata zachytit v co nejširším spektru. V mém okruhu (ten pivní konec) se hovořilo například o tom, že Kájin přítel se právě na pár dní vrátil z Itálie a opět na dlouhé měsíce odjíždí (není Ital, trhá jablka) a ona opuštěná milenka nemá potřebu si hledat náhradu, neztrácejte ale pozornost – neb není všechno zlato, co se třpytí. Následně se ukázalo, že náš perverzní pan profesor Kája by snad Káju i „utáh“ na své povadající svalstvo, ovšem jak se posléze přiznal, svalstvo ochabuje na celém těle – cituji: „Mně stojí už jen když se mi chce čůrat.“ Tato autentická výpověď ale šokujícím způsobem koresponduje s informací, že Karlikova žena čeká Kamilčina sourozence. Jak se to mágovi Patkovi podařilo? A proč se i přes toto skandální odhalení Karolína tvářila, tak přátelsky (nechci spekulovat, ale řekla bych až spiklenecky)? Nakonec všichni známe, z televize a novin – doufám, zázračné preparáty a mechanické pomůcky, takže nedělejme unáhlené závěry…nicméně hlásit se to musí :).
Dále se probíraly partnerské vztahy, známosti, úlety: Tereza pravděpodobně nemohla vynachválit snoubencovu potenci (ve jménu vlastní soudnosti jsem neposlouchala), Martina měla k dispozici hned několik historek, v každé s hlavním hrdinou jiného jména, já jsem musela přiznávat k aktuální situaci mého tolikrát diskutovaného, amorálního, pohoršujícího a v lepším případě směšného či nepochopitelného vztahu atd. Při takto přítulném tématu se našel i vhodnější způsob, jak se pohodlně usadit u příliš malého stolu, a sice na klíně ostatních spolužáků – jmenovitě na klínech Špídi, Pavla a dalších se střídaly Martina Kodejšová, Jana Dlasková a posléze snad i Eva.
Konverzovalo se i na úrovni, tedy o knihách, filmech, počítačových hrách, hororových přijímačkách, kde bylo vždy minimálně „mrtě“ uchazečů a o mrákotných pocitech při poslechu rozhovoru „těch vedle“. Jak se téměř všichni shodujeme, ostatní se vždy připravovali mnohem intenzivněji než my – vypracovávali si ukázkové úlohy či testy z minulých let, znovu si procházeli zápisy ze střední a dokonce si vypisovali poznámky, někteří se škodolibě chlubili absolvovanými přípravnými kurzy a vzájemně se zkoušeli z otázek, jejichž původ byl pro nás zcela nejasný. Většina z nás nekazila pověst třídě a na přípravu se pro jistotu úplně vybodla. Nakonec jsme se bezmála všichni umístili na ústavech různě zvučných jmen (uvidíme, jak dlouho se nám s naším laxním přístupem bude dařit i po nástupu na školu, kam nás nic netušící děkani a rektoři přijali). Ti kteří byli hlavními protagonisty mého předchozího příspěvku Zcela nevěcná zpráva z průběhu 2. kola maturit, dopadli různě – například Kopecký po celou dobu srazu migroval ze židle na židli, tak aby vždy odchytil někoho, komu ještě neřekl, že odlétá studovat, bydlet a pracovat na Nový Zéland přes proslulou Student Agency (veškeré informace na adrese Jiří Kopecký, Bavlnářská 532, Semily, později na Jiri Hillman, 1 My Street, Jiri Town, New Zealand).
Já jsem se z vlastní iniciativy pídila po tom, proč má Víve e-mailovou přezdívku ukazující na inspiraci názvem pilulek proti bolení v krku – Hal 9000. Byla jsem poučena, že nejde o sponzoring firmou Léčiva, ale o pouhou oblibu Kubrickovy Vesmírné odysei, kde se objevuje postava s tímto jménem.
U Bernarda se končilo přibližně ve 23 hodin, tedy v dobu, kdy už všichni vydrživší měli k dispozici alespoň dvě židle, protože společnost notně prořídla. Zdravé jádro se tedy přesunulo do hospody hned naproti – do luxusnějšího „Obecňáku“, někdy též zvaného kosmopolitněji, ale scestně „Okresák“. Tehdy se k nám připojil i člen někdejší konkurenční třídy Oktávy Honza? Valášek (sorry, jestli kecám).
Připadala jsem si jak ve vidění, když se na stůl začaly nosit zelenomodročervenožluté nápoje se sprostými míchátky a dvěma brčky. Jednalo se o míchané nealko drinky. Dále jsem se zlepšila v teorii biliáru a zjistila jsem, že na záchod se tam dá jít dvěma dveřmi, ale to už je trošku mimo. Odpadla jsem už o půlnoci, aby se neopakovala má penalizace z 5.9. Odpadli i moji informátoři Karolína a Kopecký. Kdo tam zůstal, např. Martina, Eva, Jana D., Pavel, More, Víve a co já vim kdo ještě, pravděpodobně hrál biliár, air hockey, fotbálek, šipky, pili pivo nebo magické šejky a mluvili o nás, o vás a o nich a možná taky o něčem úplně jiném. Zkrátka všichni celou dobu mluvili dle společenského kodexu hlavně proto, aby se nemlčelo a taky proto, že buď měli co říct, nebo jen měli někoho, kdo poslouchá. Je optimistické, že v naší třídě byl vždycky někdo, kdo slyšel, kdo mluvil i ten, kdo jen chodil a mlčel, ale bylo už méně těch, kteří naslouchali, promlouvali a svým klidem a vyrovnaností něco dávali ostatním. Fakt je, že bylo s kým být a pít…
Tak tentokrát i trošku vážně, lyricky a filozoficky, ale stále zcela nevěcně a „čechovsky“.
Aufwiederčtén , Good pie a Chlasta la Bysta
Vaše Kateřina Bonzáles
↑ ↑ ↑ Navršek ↑ ↑ ↑
ZCELA NEVĚCNÁ ZPRÁVA Rozkoš 2005
Ani na potřetí se mi to nevyhlo. Potřetí na Rozkoši, nejšpinavější přehradě světa, kde se koupání rovná vážnému sebevražednému záměru a kde jediným místem s vyskytující se očistnou tekutinou je budova ne nepodobná obrovské neforemné garáži, rozčleněné nechutně provizorními stěnami na několik toalet, či spíše vojenských latrín, a překvapivě solidních sprchových kójí, kde se mísí v poněkud zneklidňujícím poměru hlasy ženské i mužské.
K základnímu popisu místa, kde 24. června až 26. téhož měsíce roku 2005 právě odmaturovavší ročník (lépe řečeno jeho torzo, neboť se nás na semilském nádrží sešlo 18) semilského gymnázia trávil první zcela svobodný a studijními povinnostmi nezatížený školně přátelský výlet, je nutné i ambiciozně kreativní vylíčení prostředí takzvaně obytných bungalovů – opět garážovitých buněk rozkošského pobřeží, které skýtají vlastně životní nadstandard pokud ke své spokojené existenci nepotřebujete více než několik nádob různých objemů i použití(což je obvykle velmi dobře patrné na jejich stěnách), jednu postel, jejíž vrzání může imaginačně zdatné soudruhy a soudružky poněkud morálně iritovat, méně či více při sobě držící skříň a okno, které, jak jsme s Kájou a Luckou Holinovou již v minulých letech zjistily, skýtá velmi dobrou příležitost vniknout nepozorovaně dovnitř a zpět se vrátit obtížen mobily, foťáky, peněženkami, žvýkačkami nebo lahodnými cukrátky.
Roku 2005 jsem jako již tradičně, a sice podruhé, neměla s kým vstoupit do spolku obývajícího „útulný“ bungalov, poněvadž mě znáte a jistě pochopíte z jakého důvodu by se mi příliš libě nelebedilo v postýlce sousedící s nočním přístavištěm Pavlínky Jumrové či Lucky Tiché…ačkoli tato děvčata snáším o poznání lépe než onu blahoslavenou chudou duchem i tělesným tukem. Neříkejte, že by vám ale společnost chlapů velmi nekonfliktních ba přátelských neudělala v případě, že se necháváte běžně oslovovat ženským jménem, radost zvláště jedná-li se o takové humánní Ondřeje jakými jsou More, Víve a Prukl-Stange-Don Seladon (nebo jak chcete).
Na začátek epického vyprávění bych vám chtěla přiblížit naše dvou noční sdílení jedné domácnosti: Pruklik si zabral lože nejblíže oknu, kteréžto dávalo již při vizuálním kontaktu jistotu, že se do něj bude nejpohodlněji ukládat k – v Ondřejově případě téměř celodenní – siestě. Tento přitažlivý španělský zvyk na sebe nenechal dlouho čekat a za několik momentů již prostupoval celou naší celou v podobě spokojeného oddychování. Zkrátka Prukl pojal onen after-school-leaving-exams-večírek ryze odpočinkově a za formu této pasívní aktivity si zvolil stav připomínající více než spánek spíše bezvědomí. Víve se mrštně vyšplhal na horní patro palandy, kam si jako veverka připravující se na dlouhou zimu importoval několik objemných knih, neboť se taktéž již nehodlal v průběhu výletu odtud vzdálit. Trávil dechberoucí hodiny četbou v neměnné poloze. More se naproti tomu sotva vybalil a po zbytek našeho soužití se vyskytoval pouze sporadicky.
První večer jsme se seznámili s kolegou, kterého kluci táhli s sebou vlakem, bylo to štěně – štěně svijanské „jedenáctky“. Když se soudek podařilo po rozličných peripetiích a nezdarech narazit, nikdo nebyl kupodivu touto zprávou rozladěn, naopak. Všichni se vrhli na lov kuchyňského nádobí, aby bylo cennou tekutinu do čeho přechodně uložit pouze pro vlastní potřebu. Převládaly skleničky, hrníčky, dále stejnému účelu posloužily i mísy, hrnce a u nejzkušenějších borců i vlastní půllitry. Protože pít pivo z tak nevhodných nádob, které jsem vyjmenovala na prvních čtyřech místech, se zdálo nekřesťanské až hnusné, vyvinuli naši muži návod, jak přijít k o něco přátelštějšímu „džberu“. Vyrazili do Mashe „na jedno“ a zpět si s sebou přinesli plastové kelímky požadovaného objemu. Večer probíhal více méně v poklidu až na realizaci nápadu otestovat, jak to v těch Samotářích mysleli s tím BODY SHOTem. Této „pokleslé“ nicméně jistě zábavné zábavy jsem se neúčastnila, neboť jistě v očích aktérů nenabývám takové ženskosti jako třeba Lucka Holinová, Marťa Kodejšová nebo Janička Dlasková. Víme své… jsem přece umělec:). Chvíli jsem posedávala venku před první chatkou a naslouchala zevnitř vycházejícím zvukům, z nichž nejpatrnější byl smích a napjaté ticho. Popíjela jsem pivo ze své žluté mísy a pak jsem se rozhodla jít ulehnout, takže zde moje reportérské vědomosti o tehdejším večeru končí. Ptejte se jinde.
Ráno jsme my ženy zjistily, že jsme osiřely. Kluci totiž vyrazili za adrenalinovějším sportem než je pití zelené z atraktivních pupíků – odjeli téměř všichni do skal. Z pozůstalých mi v paměti utkvěli jen hoši z mojí chatky – Víve pokračoval v četbě, Prukl v siestě a More v potloukání se kolem. Nevím přesně, jak jsme přežili celý den, když jedinou naší aktivitou bylo hraní Una, návykové karetní hry, kde člověk jen pořád dostává karty za to, že kouká, že nekouká, že říká, co nemá, nebo neříká, co má, že se zamyslí, že nemyslí…prostě za všechno, co se spolustolovníkům jeví, jako činnost vhodná k sankcionování. Po hodině obvykle někdo vyhrál, neboť včas plácal, křičel na někoho: „Neřeklaúno!!!“, nebo měl štěstí, že se mu vyhýbaly sedmičky. Když jsem přišla hře na kloub, přišla jsem jí i na chuť a přišlo i první vítězství a pak jsem musela odejít, protože jsem měla žízeň. Kluci ale – proradní padouši škodomyslní – zamkli soudek v chatce a odvezli klíče. Vydala jsem se proto do Mashe, malé dřevěné hospůdky na křižovatce pod umývárkami a tentokráte také více než blízko chatek nám přisouzených. Hospodský mi hned padl do oka, nejen že mi hned natočil pivo – sice Krakonoše, ale bylo léto, tak se to snese, protože to má v závěru stejný efekt jako „Géčko“ nebo „Plzeň“ – ale dal se se mnou do řeči, byl nehorázně vtipnej a vypadal velmi dobře (všichni přibližně znáte můj vkus). Začala jsem mu familiérně - mezi námi děvčaty trávícími život hazardem - říkat Hoky Pierce a v Mashi jsem nebyla naposled. Jak naše známost pokračovala, dohodli jsme se, že večer přivedu celou tlupu. Po příjemně nudném a klidném dni se vrátili kluci a nastali frmol, akce a divočina.
Zprvu jsme trávili večer u chatek a aktivní spolužáci vynalezli další druh pokleslé zábavy, které jsem se nemohla z osobních důvodů zúčastnit („Když nemůžu, tak nemusim“ – viz Jak básníkům chutná život z úst Tomáše Töppfera). Když jsme v míru seděli v garáži mezi chatkami, pojídali a popíjeli, co bylo, zmínil se neobratně Špíďa mezi řečí, že pozná každou holku ze třídy podle poprsí – a to i poslepu. „Tak to chci vidět..!“ , zněla neobratná reakce a holky už se převlíkali do vršků od plavek. Já jsem se víceméně svévolně diskvalifikovala a byla jsem zvolena za navaděče a zapisovatele. Děvčata svolná s takovou akcí se srotila v jedné z chatek a odšacovala se a následně spoře došacovala, zatímco já jsem připravovala startovní listinu a upřesňovala pravidla. Pak jsem vodila jednoho odvážlivce po druhém, zaslepovala jejich zraky šátkem a naváděla jejich ruce do patřičných – možná spíše nepatřičných – míst. Holky se s vypětím všech sil ovládaly, aby nevyprskly smíchy, neprozradily se a nezkazily pokračující ztrapňování se chvástalů. Špíďa nakonec vpravdě nedopadl tak, jak původně soudil, zato Jára Miler se pochlapil a minul jen v málo případech. Nevázaně jsme poté pokračovali dál ve slušnějším duchu, než došlo na to, že se kluci rozhodli vykoupat „na vostro“. Ale nepředbíhejme.
Zastesklo se nám po zábavě na úrovni, a tak jsme zvolili příjemnou, hospodskou variantu a vrazili do mnou doporučeného Mashe, kde už se s podobnými pocity, jaké jsem deklarovala již dříve, zabydleli naši noví sousedé – motorkáři. Hoky se smekal a točil, dokud měl co. Ačkoli několik lidí z našich řad odešlo okupovat místní diskotéku v jiné části kempu, už v jednu hodinu neměl pan hospodský nic, čím by omočil naše vysychající sklenice a byl nucen zabalit krám. Nejprve vedly naše kroky zpět k chatkám, proběhlo neslušné koupání v rouše Adamově. (Bojím se vyjmenovávat ty, kteří toto podstoupili, ale jsem si jistá, že tam byli i ti, kteří se zdají být onou příslovečnou tichou vodou a místopřísežně prohlašuji, že na sobě neměli nic a voda byla studená, ale vypadala bezpečněji než ve dne.) Posléze kdosi rozhodl, že vyrazíme do ulic. Diskotéka už taktéž skončila své působení, tak jsme několik chvil bloumali po kempu a volili místo, kde zasedneme. Během bloumání „ulicemi“ se nám ztratil Špíďa, který byl naposledy viděn, jak nejistě šoupe nohama směrem k molu a neartikulovaně vyráží větu: „Jdu se utopit.“ My ostatní jsme zapadli do hospody blízko Klondyku. Paní hostinská zde byla podroušenější než my a svorně vrávorala za pultem spolu se svým pomocníkem Péťou snaže se sundat z police mnou a Luckou Holinovou poručený nápoj zvaný Squash canabis. Zanedlouho jsem u protějšího stolu zmerčila i svého oblíbeného Hokyho, který se tedy přesunul ke konkurenci a v klídku si pokuřoval. I poslední spolužačstvo nás dvě opustilo, ale zato nás objevil David – Hokyho kamarád z jednoho stánku na langoše. Nezdráhaly jsme se a zapředly rozhovor. Krátce nato se připojil i Hoky, což se podle mé dosavadní zkušenosti s ním dalo očekávat, a perlil. Zjistily jsme, že Hoky se ve skutečnosti jmenuje Valter, tedy jen o trochu méně exoticky, než jsem si ho pojmenovala já. Stav všech lidí zde se poznenáhlu začal vyrovnávat, všichni si byli nějak podobnější a skupina se uzavírala do příjemné klubové sešlosti, jíž náhle dodal nový rozměr zbloudilý bosý rybář hlásající lásku Ježíšovu…(Lucka bude dobře vědět, o kom a o čem je řeč, ostatním zachovám tuto naší noční jízdu v hranicích apokryfních.)
Hodina postoupila a schylovalo se ke čtvrté ranní, kterýžto čas paní hostinská označila za zavírací (provozní řád kempu dovoluje stánkům, barům a výčepům otevírací dobu pouze do 23:00). S Luckou jsme se trochu neochotně rozhodly, že půjdeme spát. Valter s Davidem nás šli doprovodit a čert tomu chtěl, že se nám do cesty postavil Mash, obležený motorkáři, kteří nezvládli vzdálenost deseti metrů, aby se dostali do chatky, a svalili se pod stoly, šťastnější na lavičky. Valter kolem nich bez rozpaků a zbytečných poznámek prošel a vpustil nás do svého království. Pan domácí opět nešetřil svým ironickým humorem, David mu zdatně sekundoval, hráli jsme obří Člověče nezlob se až do sedmé hodiny, kdy byla Rozkoš již zahalena ranní mlhou, tráva orosena ranní rosou a my ojíněni noční kalbou. Intimní záležitosti si nechám pro sebe, ale opět musím podotknout, že jsem přece umělec a že Lucka ví a vám do toho nic není…(Někdo si třeba vzpomene na předloňského Litevce Maria a dokáže si to představit.)
Třetího dne se už nic zvláštního nestalo, kromě toho, že všichni pospíchali domů a nachvat slibovali, že i napřesrok se každoroční „Rozkošné“ akce zúčastní. Cestou zpátky jsme opět hráli Uno, pak jsem usnula – neznámo proč a vzbudili mě až v Semilech. Tak skončila i Rozkoš 2005 a končí i má další Zcela nevěcná zpráva.
Děkuji za námahu, za přízeň i nepřízeň, děkuji všem aktérům, kteří do toho i tentokráte praštili a byli hnacím motorem tohoto příspěvku a mojí inspirací. Doufám, že mé mozkové závity nenecháte zakrnět a brzy se podaří zorganizovat i další akci, aby bylo o čem psát, koho kritizovat, pohoršovat a polepšovat, s kým se seznamovat a komu oznamovat, co se to tenkrát vlastně dělo.
Vaše Kateřina Viewegh, práce všeho druhu.
PS: Tuhle mi Jana Dlasková U Váchy (harcovská hospoda) říkala, že omylem četla můj výtvor ZNZ Skorosraz Bernard 2005 a že byla pohoršená, protože nikdy neseděla U Bernarda Bobešovi na klíně. Za tuto mylnou informaci se Janě na tomto místě veřejně omlouvám, ale nenechám to vyškrtnout, protože to je bžunda a prolínání fabulace s realitou je již v dnešní době na denním pořádku.
Další kritiky přijímám na nástěnce Spolužáků a na kata.cechova@seznam.cz.
↑ ↑ ↑ Navršek ↑ ↑ ↑